Když začala ekonomická data stále přesvědčivěji poukazovat na vhodnost přijetí eura pro naši, s eurozónou stále více spojenou ekonomiku, objevili politici, kteří toto odmítají, nový argument. Přijetí eura prý znamená, že se budeme muset zapojit do „příliš drahých“ mechanismů, jako je třeba ESM (Evropský stabilizační mechanismus) – fond, který v případě krize a splnění podmínek poskytne strádající zemi úvěr. A také bychom museli splatit kapitál do Evropské centrální banky, což jsou další miliardy. Logika těchto politiků byla jasná – ukázat, že umí „ušetřit peníze“, a hlavně neriskovat, že i s naší účastí bude eurozóna pomáhat svým členům.
Již mnohokrát jsem psal, že to je logika špatná. Nejen proto, že bychom se někdy mohli stát zemí, která by samotná potřebovala pomoci. A ani proto, že celý projekt společné Evropy na spolupráci a solidaritě stojí. Silný důvod je i ryze praktický: pomocí „nemocnému pasažérovi na naší společné lodi“ pomáháme také sami sobě. A navíc spolurozhodujeme o podmínkách této podpory.
Nenapadlo by mne, že tato teoretická debata se změní v problém praktický. Právě v těchto dnech probíhá v Unii debata o tom, jakým finančním schématem pomoci zemím, u kterých by se mohlo financování vysokého deficitu zadrhnout. I když na začátku této diskuse, nikoliv překvapivě, je pár zemí velmi skeptických, doufám (a dokonce i věřím), že dohoda bude rychle nalezena.
Jako horký kandidát na tuto funkci se jeví právě fond ESM. Jeho palebná síla, tedy schopnost poskytnout zemím podporu, je v řádu stovek miliard euro. Navíc již funguje a během minulé krize odvedl velmi dobrou práci. Proto se dnes jeví tato cesta pravděpodobnější než vytvoření fondu jiného, pomocí společné emise vzájemně ručených dluhopisů – takzvaných eurobondů (které požaduje řádově desítka zemí).
Problém je v tom, že ESM funguje exklusivně pro členy eurozóny. Za jeho závazky vzájemně ručí a pomoc od něj mohou získat. A nezdá se být snadné tento stav změnit.
Pro nás by tato cesta, která má podporu hlavně z Německa (kde je dnes slovo „eurobond“ dosti nepopulární), znamenala, že budeme mít uzavřenou cestu „k pojištění“, že financování našeho dluhu proběhne bez problémů. Nebudeme samozřejmě ani moci spoléhat na záložní variantu, kterou je, z hlediska mandátu trochu sporná výpomoc od Evropské centrální banky. Ta zafungovala při krizi minulé. I dnes, s předstihem, dává ECB najevo, že nárůstu rizikové prémie u vládních půjček zemí eurozóny bude chtít čelit, a tím schopnost zemí půjčit si potřebné peníze podpoří.
Přitom oba tyto mechanismy, tedy možnost poměrně levných a velkých úvěrů od ESM a intervence ECB na trhu dluhopisů, zřejmě povedou k tomu, že většina zemí nebude tuto pomoc potřebovat (za předpokladu, že krize nebude mít zničující rozsah, v opačném případě je možné skoro vše). A to je přesně logika pojistek, které postupně v rámci měnové Unie, ku prospěchu všech, vznikají. Prospěch všech je přitom dobré zdůraznit: ani sama o sobě silná (třeba) německá ekonomika nemůže prosperovat bez toho, že bude slušně fungovat zbytek Unie (a to nemluvím o sociálních dopadech v případě, kdybychom krizi nezvládli, které by mohly náš kontinent rozvrátit). Proto je nutno odstoupit od sobectví a populismu mnoha politiků napříč Evropou a fungující řešení (samozřejmě podmíněné odpovědností zemí, které půjčky budou čerpat) rychle vytvořit.
Pokud se nám nepodaří v Unii prosadit postoj, že podpůrný mechanismus má nejen rychle vzniknout, ale také zahrnovat všechny země Unie včetně nás, nebyla by to pro nás dobrá zpráva. Jako pojistka proti problémům s financováním dluhu (například pokud by velcí investoři nebyli ochotni podstatně zvýšit objemy držených státních dluhopisů), by musela nastoupit Česká národní banka, respektive její „rotačky na peníze“. Kromě právního problému, kde leží meze pro působení centrální banky, by to přineslo problémy praktické. Kromě rizika inflace, které možná tak velké střednědobě není, neb velká recese s sebou nese obvykle pokles cen, by to mělo jistě signální roli pro vývoj kurzu. Pokud by to pomohlo k jeho dalšímu propadu, nebyl by výsledek pouze zchudnutí naší země, ale i nákladově tlačená inflace (spousta věcí se k nám dováží). Navíc k tomu i znásobení problémů s financováním státu – dluhopisy v oslabující měně populární mezi investory nejsou. Není ani jasné, zda by minimálně část veřejnosti na „tisk peněz na státní dluh“ nereagovala velmi negativně.
Jako poslední instance pak stojí naše členství v Mezinárodním měnovém fondu. Ten za poskytnutí úvěrů vyžaduje velmi tvrdé reformy. Navíc dává jasně najevo, že relativně bohaté země Evropy si mají poradit samy. Co je ještě významnější, proslýchá se, že již více než sedm desítek zemí se s MMF o možné pomoci začíná bavit.
Kalkul našich (nejen) vládních politiků, jak se nám nečlenství v eurozóně „vyplácí“, byl špatný od počátku. Jak ekonomicky, tak i politicky. Dnes ale na výsledku nic nezměníme. Bylo by ale dobré si výsledek této chyby plně uvědomit. A snížit její dopady aspoň tím, že se rychle a jasně zapojíme do probíhající diskuse a namísto řešení pojistky „eurozóny pro členy eurozóny“ prosadíme řešení celounijní. Zatím kolem toho vláda mlčí, ale jednání již běží.
