Při diskusi ohledně podpory ze strany státu pro občany z oblastí zastižených tragickým tornádem, zmínila ministryně financí (kromě svých zážitků z cesty na místo), že trávila čas jednáním o dřevěné kulatině.
Docela mne to zarazilo, neb se mi zdá, že ministryně financí země, která je v hluboké rozpočtové krizi, by mohla trávit čas něčím jiným, než návštěvou místa, kde se stala přírodní katastrofa a zejména jednáním o stromech. Čekal bych, že se bude snažit řešit stamiliardový rozpočtový problém, který svou prací vyrobila (i když moc logicky to nezní, uznávám), a jehož řešení, jak sama zmínila “bude bolet”.
Nakonec mi to nedalo, a dohledal jsem si, o čem je řeč: Státní podnik Lesy ČR se rozhodl, že postiženým pohromou daruje zdarma až 50 metrů krychlových kulatiny. A těm, co nebudou dřevo chtít, pošle sto tisíc korun.
Na první pohled sympatická myšlenka. Spousta domů přišla o střechu a k její opravě je zajisté třeba dřevo na nový krov. Zdá se, jako by se tato významná státní firma připojila ke skvělé aktivitě mnoha firem, podnikatelů a lidí, kteří během pár dní nashromáždili neuvěřitelnou sumu mnoha set milionů korun na pomoc těm, kteří byli tornádem postiženi.
Ale přesto zde vidím problém. Státní podnik Lesy ČR je totiž, jak napovídá název, státní firmou (což je dokonce i více než akciovka, vlastněná plně státem). Podnik má ve svém statutu jasně vymezené úkoly, a samozřejmě, že jeho zisky směřují do státního rozpočtu.
Lze namítnout, že právě proto zde není problém. Ovšem není to pravda. Zatímco jiné hospodaření státu podléhá jasným pravidlům (a zejména kontrole Parlamentu, který navíc jeho mantinely stejně tak jako “finanční” pravomoci vlády jasně vymezuje zákony), neplatí to ani zdaleka pro Lesy ČR.
Navíc, firma má svou bohatou “historii”. Ta je plná netransparentních zakázek a podezření (v hodnotě stamilionů), že peníze firmy, místo toho, aby skončily ve státní kase, obohatily „šikovné“ jednotlivce. Jistě, od té doby se (doufám) něco změnilo, ale právě události, které se odehrály přes víkend, ač zřejmě motivované dobrými úmysly, vedou k řadě otazníků.
Tím hlavním je, kdo má právo rozhodnout, že státní firma „převezme“ náklad zjevně v řádu mnoha desítek milionů, který vůbec nesouvisí s činností podniku (a který těžko obstojí z hlediska „hospodárného využívání všech zdrojů“, o kterém je řeč v Statutu podniku), ale který stát chce uhradit. Druhým pak to, jak je možnost takovéto aktivity upravena pravidly fungování podniku.
O prvním z problémů víme jen to, že se v něm angažovala ministryně financí. Jasnější právní úprava poskytování darů od podniku (je zvláštní, že se s nimi vůbec ve statutu počítá), neb to je určeno rozhodnutí vlády na rok dopředu, a v něm asi tornádo figurovalo těžko (a navíc musí být dary daňově odečitatelné, což není jisté, zda zde bude splněno). Pokud by šlo o sponzoring, což je nepravděpodobné, podléhal by schválení Dozorčí radou (v každém jednotlivém případě).
Na první pohled je nepravděpodobné, že by soulad s pravidly bylo možno za desítky hodin splnit. Pokud tedy nestojí rozhodnutí vedení podniku zcela mimo platná pravidla, musí jít o nějakou velmi kreativní interpretaci souhlasu vlády, kterým podnik disponuje (a pokud má podnik umožněno paušálně „pomáhat potřebným“, je otázka – jak, kde a dle jakých instrukcí toho využívá).
Logika, která vedla k tomuto rozhodnutí je možná jasná. Vláda chce lidem pomoci. Což by ale nemělo být diktováno jen pochopitelnými emocemi, ale též posouzením toho, jakou roli má náš stát systémově v takovýchto případech hrát (nab z jeho dnešního konání vzniká i očekávání jeho akcí v budoucnu). Ale zřejmě nemá vláda tolik peněz, kolik chce postiženým dát. A to i přes to, že jí Parlament schválil astronomický deficit (500 miliard, což je zdaleka nejvíce v historii naší země), nutný k tomu profinancování toho, čím vláda zatížila hospodaření státu (vedle zcela legitimních opatřením „proti Covidu“ též desítkami miliard s krizí nesouvisejících nekrytých výdajů). Navíc, i přes gigantickou velikost deficitu, rozpočet zřejmě nedisponuje „rezervou“, která by právě k podobným účelům byla určena. Myšlenka, aby „ochotu vlády pomáhat“ zaplatil (zdánlivě) někdo jiný, je proto velmi lákavá.
A opět připomínám, myšlenka poskytnou postiženým dřevo zní dobře, ale dojít k tomu mělo zcela jinou cestou – tedy tak, že vláda rozhodne o tom, že z prostředků rozpočtu dřevo nakoupí a poskytne ho těm, kteří byli tornádem postiženi. Není to malý rozdíl, protože touto cestou se dostane výdaj pod standardní demokratickou kontrolu.
Proč to je důležité?
Musíme vědět, kdo disponuje právem rozhodnout, že desítky milionů korun z majetku státu, ne zcela transparentní cestou, najdou cestu k příjemcům mimo státní rozpočet, kam patří. Druhak, musíme vědět, kde jsou hranice takovéto „státně-nestátní dobročinnosti“ a jak je ošetřena proti zneužití (seznam darů, které podnik v roce 2018 poskytl a který je uveden na webu podniku, má 18 stránek a to, proč jsou tam právě poskytnuté dary, a ne nějaké jiné, lze asi těžko pochopit).
Bohužel, v dnešním kontextu se nelze ubránit další, velmi znepokojivé, myšlence.
Je totiž více než pravděpodobné, že cesta k realizaci, na první pohled chvályhodné myšlenky, vedla přes telefonní přístroj některého z ministrů (navíc, pokud do rozhodování byla zapojena i ministryně financí, neladí to s tím, že odpovědnosti vůči Lesům ČR má spíše MZe, které vykonává jménem státu funkci zakladatele tohoto státního podniku a jehož ministr též Statut podepsal).
Je ale otázkou, zda podobná cesta nevedla i k tomu, že holding Agrofert pana premiéra, zastoupený firmou UNILES, a.s., byl nesmírně úspěšný v miliardových zakázkách od Lesů ČR )i přes to, že mohlo jít o na první pohled transparentně působící výběrová řízení). A obdobně se můžeme ptát, zda velké zakázky pro holding, které získal (navíc) bez výběrového řízení od společnosti ČEPRO, a.s., nestály též na něčem jiném, než na ekonomické výhodnosti pro státní firmu.
Mimo to ještě existuje mnoho dalších, na hotovost velmi bohatých akciových firem, kde je jediným či nejvýznamnějším akcionářem stát (jako třeba ČEZ či ČD) a které podléhají ještě menší kontrole veřejnosti. Jejich teoretická možno “na požádání někoho” pomáhat “potřebným” by z hlediska jejich finanční síly představovala mnoha milionové částky (nabízí i myšlenka, že k velkorysé, daty neodůvodněné zakázce na reklamu od Českých drah, se mediální skupina MAFRA, a.s., dostala právě podobnou cestou).
I proto, jakkoliv nám současné emoce velí Lesům ČR spíše zatleskat, neměli bychom zapomenout, že nejde jen o to “co” ale též o to “jak”. Protože i konání chvályhodných věcí špatný způsobem, vede ke škodám. Proto, i v této vypjaté situaci, je třeba na některé otázky dostat jasnou odpovědi.
