Evropa dnes začala čelit dvěma hrozbám – šíření koronaviru napříč Evropou a krizi na řeckých hranicích. Ani jedno z toho nemá snadné řešení.
V prvním případě je jasné, že na tak malém prostoru, s mnoha vysoce mobilními lidmi, nestojí nic v cestě šíření viru. A opatření jednotlivých vlád problém nevyřeší. Proto je chyba, že od počátku neprojevily zájem více své kroky koordinovat (a změna nastává až v těchto dnech). Zároveň se ukázalo, že náš kontinent nečelí jen problémům s koordinací, ale i vysokou závislostí na zbytku světa třeba v oblasti výroby léčiv či lékařských pomůcek, nemluvě o tom, že se ukazuje, že přes vysoké výdaje do vědy a výzkumu není naše část na čele peletonu vědy a výzkumu, které by pomohlo krizi, jako je tato, řešit (mimochodem, pokud se země uvnitř Unie vydají cestou omezení vzájemných dodávek tohoto zboží, těžko si pomůžeme). Toto, kromě rychlých opatření pro snížení rizika šíření viru, které evropské instituce přijaly, by mělo určovat jednu z agend na další, snad již klidnější měsíce.
Ani druhý problém nemá snadné řešení. Kromě dohody s Tureckem, která pomohla řešit problém migrace v minulých letech, nenašly unijní země shodu na tom, co dělat dál. A dnes, když se president Erdogan z domácích politických důvodů snaží krizi vyvolat (jen na hranici s Řeckem, ne Bulharskem), není na obzoru řešení – bez opětovné diskuse s Tureckem (na jehož území je dnes více než 3 miliony uprchlíků). Situace, kdy vnější evropskou hranici bude možno přejít díky použití síly, je stav, který je nepřijatelný, nepředstavuje řešení (a mimo jiné, právě proto je velmi důležité proměnit v realitu navrhované posílení FRONTEXu, tedy evropské pohraniční stráže, která může v případě krize pomoci jednotkám států).
Samozřejmá musí být podpora Řecka s dnešní akutní krizi na hranici a humanitární podpora lidí, které turecké vedení zneužilo, ale diskuse se vrátí opět k tomu, na čem se země v minulých letech nebyly s to dohodnout. Třeba vyšší zapojení Unie ve svém sousedství, jasná zahraniční politika či možnost komunikace s těmi, co se považují za uprchlíky na území mimo EU (tzv. hotspoty mimo EU). A je jasné, že větší koordinace přístupu k migraci a udělování azylu mezi zeměmi EU je též nutná podmínka pro udržení dnešní, společné Evropy bez vnějších hranic.
V minulosti se často stalo, že právě krizové momenty vedly k většímu poznání evropských politiků, že velké věci lze řešit jen společně. A přinesly tak často smysluplná a funkční rozhodnutí, která pomohla problémy řešit a Unii posílily. Doufám, že tomu tak bude i tentokrát. Znamenalo by to, že se Evropané, společným úsilím, z krize dostanou rychleji.
