Při jednání o „dnešním stavu světa“ s expertem pařížské OECD došlo na otázku: „Jak moc lidí by bylo ochotno poskytovat doživotně veškerá svá osobní data výměnou za doživotní nízko úročenou hypotéku od Googlu?“
České ekonomické servery posledních pár dní uvádějí jako jednu z hlavních zpráv pokles ceny akcií firmy Avast. Ten je důsledkem podezření, že firma nezákonně či neeticky prodává velmi detailní (ač agregovaná) data uživatelů svých produktů. Přeloženo do češtiny, firmu „zajímá“, přesně na jaké stránky uživatelé kliknou, co si kde koupí, a spousta jiných věcí. Firma se brání, že konkrétní osobní data prý neposkytuje a vše je kryto souhlasem uživatele. Zjevně to nezabírá, finančníci tuší možný právní problém.
Je to jen malá ilustrace dnešního stavu. Pro velké, sofistikované firmy mají dnes data o chování uživatelů obrovskou (uživatelům neznámou a neplacenou) cenu. A proto existuje obrovské množství softwarů, které ve vše možných našich „mašinkách“ tato data sbírají, a na určená místa je (samozřejmě neanonymně) posílají. A tam se z nich stávají velmi hodnotné statky, které se za lidem skryté ceny v různých formách prodávají.
Zdá se, že je to „fér obchod“. Firmy, jako je (zdaleka nejen) Google, přece nabízejí „bezplatně“ spoustu užitečných věcí, a pokud jim stačí, že za to zaplatíme jakýmisi daty, je to dobrý obchod. Má to ale docela podstatná ale. Zjistit rozsah a způsob využití poskytnutých (či lépe nejasným způsobem sebraných) dat je pro člověka, který obchod akceptuje, prakticky vyloučené. A ještě podstatnější problém je to, že faktické odmítnutí této nabídky není možné. Není to totiž o tom, že se nedostanete na konkrétní webové stránky nebo přestane fungovat e-mail. Jak jsem si v praxi ověřil, třeba i zcela nové zařízení uvést do aspoň zdánlivě anonymního režimu, je mission impossible. Rozsah, hloubka či rychlost předávání dat jsou totiž fascinující – poté, co jsem v neděli večer na domácím zařízení pracujícím pod systémem android hledal poslední vánoční dárky, reklama na ně se mi objevila záhy po zapnutí mého pracovního PC na stole ve Štrasburku o pár hodin později…
Pokud je tedy dnešní stav světa v oblasti využívání osobních dat problém, tak se nabízí otázka, co s tím. A jaké to bude mít důsledky.
Nejprve k tomu druhému. Mám za to, že situace, kdy část uživatelů nebude chtít svá data poskytovat, a omezí tak třeba možnosti personifikace reklamy (na kterou část dat jde), kterou leckdo označuje za „konec dnešního IT světa“, by „konec světa nebyl“. Nejen proto, že třeba novinový a televizní reklamní svět s personifikovanou reklamou nemůže počítat, a přesto funguje. Došlo by k tomu, že některé dnes zdánlivě levné služby by začaly být zdánlivě dražší, ale klientům by jistě zůstala volba, zda za ně zaplatí svými daty, a nebo jinou formou, třeba penězi. Omezení využívání velkých a draho prodávaných dat by zřejmě zlepšilo konkurenci na trzích. Dnes disponují jak nejlepšími technologiemi na využití dat, tak zdroji pro jejich nákup jen největší firmy, což zvyšuje jejich konkurenční výhodu. Efektivně to omezuje soutěž a znevýhodňuje firmy menší. Takže jiný než dnešní svět by opravdu byl jiný, ale ne nutně pro klienty, ale i velkou část podnikatelů horší. A mimochodem by asi přinesl pro ty, co svá data jsou ochotni prodat, lepší cenu a transparentnější podmínky.
Horší otázka je, jak dnešní stav změnit. Víme totiž, co jsou problémy. Patří mezi ně mimo jiné dominance obrovských firem, která data sbírají, i přes snahu po zlepšení netransparentní režim „souhlasů“ s využitím dat (a jejich kontrolu) nebo faktická nemožnost se ze systému sběru dat vymanit, a přitom mít možnost, třeba za jiných podmínek, moderní technologie využívat. Nezdá se, že existuje jasný a konzistentní plán jak stav změnit, a to nejen proto, že některé země tento byznys otevřeně či fakticky podporují.
Největší potenciál pro změnu má bezesporu Unie, které vyznává jiný poměr v rovnováze mezi zájmy byznysu a lidí než třeba USA. Ale nejlepší by byla, alespoň v obecných rysech dohoda globální. Bohužel, potíže s hledáním globální dohody nad daněním digitální ekonomiky a globálních firem, která vzniká pod patronací OECD, naznačuje, že nalezení „velké dohody“ není věcí snadnou. A Evropa se potýká nejen dokonce s neshodou na tomto relativně omezeném tématu (danění digitální ekonomiky), ale nesnadno hledá návrh „datové“ legislativy, která by měla mít širší dosah než nesnadno dohodnuté omezené dosavadní kroky, jako je GDPR nebo reforma copyrightu.
Rezignace na tento problém by ale byla velká chyba. Stejně jako snaha některých firem buďto udržet pro ně příznivé statut quo, nebo se pohybovat, byť mírně, za hranicí dnešního práva. Hledání nové rovnováhy, i se zapojením (rozumných postojů) byznysu, přinese promyšlenější změny a pro firmy lepší možnost přizpůsobení. Myslím si ale, že pokračování v dnešní cestě povede, pod tlakem většiny společnosti, ke změnám radikálním, méně promyšleným a celkové dražším. Takže, výběr je na nás. A měli bychom se na něm podílet. Konec konců, ve hře jsou naše data a naše životy.
