Během připomínek 30. výročí samotové revoluce si pan premiér postěžoval, že nevěděl, že v době komunismu nesměli naši občané bez (pro většinu lidí) nedostupného povolení cestovat jinam než na východ. Samozřejmě, on za to dle svých slov nemůže: „Kdo nám to měl říct? Neměl jsem se to odkud dozvědět”.
Ponechme stranou otázku, proč mladého prominenta komunistického režimu nepřekvapily “vymetené hraniční přechody”, viditelné zadrátované hranice střežené psy, vojáky a občasné zprávy o chycení, či zabití “diverzantů”. Třeba si pan Andrej myslel, že života v socialistické kleci si všichni užívají tolik, že se třeba do Vídně nebo Paříže na rozdíl od něj nechtějí ani podívat.
Problém s pochopením toho, jak fungují hranice, panu premiérovi bohužel zůstal dodnes. A může, budeme-li mít smůlu, “cestovatelskou svobodu, nabytou po roce 1989“ nakonec omezit.
Migrační krize v Unii totiž byla “vyřešena” tím, že došlo k podstatnému poklesu příchozích lidí, a nikoliv tím, že vznikne fungující a pro země přijatelná dohoda, jak problém žadatelů o azyl na “bezhraniční části EU” – v Schengenském prostoru – řešit. Dnešní standardní systém, kdy člověk, který se na území Unie dostane, a požádá o azyl, je “věcí” hraniční země, je pro tyto země nepřijatelný. A proto velmi hlasitě (a oprávněně) volají po tom, aby byl změněn. Nevyřčená hrozba je jasná – pokud ostatní země nepřevezmou spoluodpovědnost, může se přístup hraničních zemí k žadatelům změnit – prostě jim předají mapu a jízdenku na vlak do jiné země Unie. Co to znamená, jsme si již vyzkoušeli – následuje chaos, pak kontroly na hranicích a logicky i rostoucí poptávka po zrušení “takovéto“ Evropy bez hranic.
Do této pokračující diskuse vstupuje pan premiér Babiš se svým kategorickým NE pro jakékoliv zapojení naší země do procesu rozhodování o tom, kdo má právo na pobyt a kdo ne. Tvrdí, že naše země, která dnes z celého světa dováží desítky tisíc cizích dělníků, kteří se k nám dostávají bez větších kontrol a někdy i až kriminálními metodami zavánějícím způsobem, nehodlá přijmout jediného “nelegálního migranta” (a tedy také nehodlá řešit žádné žádosti o azyl příchozích).
Obhájit tento postoj mezi ostatními zeměmi Unie je pro premiéra těžké. Fakta a logika stojí proti němu. Ačkoliv si to pan Babiš možná neuvědomuje, neprostupné hranice se nepodařilo vytvořit ani komunistické diktatuře, ani starověké Číně a dokonce ani ne Donaldu Trumpovi. Vyloučit to, že se na řadě míst v Evropě, v přístavech či policejních úřadovnách lidé žádající o azyl objeví, prostě není možné. Na jejich straně pak stojí nejen právo – obvykle mohou o azyl požádat (což se děje i u nás), ale i “logistika” – u řady z nich je nejde obratem “někam poslat” – země, ze které do Evropy bezprostředně přišli, nemusí být známá nebo je odmítne zpět přijmout. A to stejné platí o zemi původu, poté, co se zjistí. Navíc země Unie do svého práva vkládají ochranu života – a proto není správně možné argumenty o ohrožení života žadatele o azyl smést ze stolu a situace žadatele musí být i z toho pohledu posouzena.
Jinými slovy, je v souladu se zákony (našimi i dalších zemí EU) posoudit, zda lidé, kteří do přístavu či do úřadovny policie obvykle v hraniční zemi Unie dorazí, mají či nemají získat právo u nás pobývat. Je to nesnadný proces, stejně jako následné hledání způsobu jak naložit s těmi, co neuspějí. Jakkoliv se Unie snaží rozšířit počet zemí, do kterých se příchozí smí snadno vrátit (tranzitní bezpečné země) či předem jasně říci, že žadatelé z některých zemí mají zcela minimální možnost azyl získat (bezpečné země), lidí, jejichž žádostmi se země Unie budou muset zabývat, budou existovat i v budoucnu (jejich počty zároveň ovlivní i to, jak moc se Evropa bude starat o to, co se za její hranicí děje – což je ale jiný, nemalý problém).
Argumenty pana premiéra odmítající zapojení naší země do tohoto procesu (návrhy počítají obvykle s tím, že by každá země část žádostí dle svých pravidel o poskytnutí nebo odmítnutí azylu rozhodla) tak zní dobře jen v jeho novinách a jeho sympatizantům, kteří (i na základě jeho vyjádření) odmítají přemýšlet o tom, o jaký problém vlastně jde, zda je naše pozice obhajitelná a jaké jsou důsledky našeho rozhodného postoje.
Takovýto postoj, bez toho, aniž bychom nabídli funkční, pro ostatní přijatelnou alternativu přerozdělování migrantů, logicky velmi irituje většinu zemí ostatních. A ty zase logicky a stále hlasitěji namítají, že takovéto zemi nepomohou oni v jiných oblastech.
Pan premiér ale zjevně názor, který pomohl ve společnosti utvrdit, změnit nehodlá (a část politické representace ho podporuje). Bez toho, aby dokázal přesvědčit ostatní země, že tou či onou formou s problémem žadatelů o azyl i naše země ostatním pomůže, a je tedy „solidární“ i v případě, kdy solidaritou nemyslí, že ji ostatní pomohou, dává všanc náš pobyt v “Evropě bez hranic”, ne-li dokonce celé fungování Unie.
Část jeho voličů si jistě řekne, „my necestujeme a kdyžtak holt pas ukážeme“. Pana premiéra osobně se to také nedotkne, neb pokud by k tomu došlo, třeba by už žil v zemi, ze které by cestoval dle libosti. Ale komplikace provozu na hranici by velmi zhoršila situaci v naší exportně orientované ekonomice. Oslabení funkčnosti Unie, či naše vypadnutí z ní, by představovalo riziko nejen pro naši prosperitu, ale i bezpečnost naší země v budoucnu… Takže premiérova neznalost ohledně toho, jak hranice fungují, nás může přijít velmi draho…
